Moderní lékařská věda ráda tvrdí, že se snaží o kauzální léčbu, tedy o odstranění pravé příčiny onemocnění. Tuto příčinu však hledá – a nemůže jinak – jen ve hmotné sféře, a tak příčinu nachází třeba v působení bakterií, virů a dalších z vnějšku zasahujících škodlivých vlivů a okolností. Potlačení bakterií však nijak nemůže zodpovědět otázku, proč onemocněla právě osoba A, ačkoliv tyto bakterie nacházíme současně u dlouhé řady dalších osob.

Chceme-li najít zodpovědné vysvětlení, musíme – ač třeba neradi – opustit zavedené uvažování a uvědomit si duchovní podstatu člověka. Člověk je především duchem, duchovní podstatou a jeho hmotné tělo je jen zevním oděvem, i když velice důležitým . Bez něj by naše duchovní podstata neměla kde plnit svoji roli na tomto světě v tomto čase. Kvalita duchovní podstaty bude silně ovlivňovat kvalitu obalu, který se k ní váže. Právě nedostatečné duchovní vyzařování v určitém čase a prostoru je základní příčinou toho, že právě teď poklesla obrana organismu natolik, že vliv bakterií mohl převládnout tak, aby mohla vzniknout nemoc. Z této úvahy je ovšem jasné, že potírání bakterií není a nemůže být kauzální léčbou, protože bakterie nejsou pravou příčinou, ale jen prostředníkem vzniku nemoci. Pravá příčina v mnoha případech – zvláště těžkých a fatálních onemocnění – leží v duchovní sféře a léčba tedy bude úspěšná jen tehdy, pokud se podaří napřed odstranit duchovní závady, spočívající ve vědomém, ale někdy i nevědomém porušování přírodního řádu a zákonitostí.

Závist, nenávist a jiné disharmonické city dovedou při delším trvání výrazně oslabit imunitní systém, který pak není schopen naše tělo dostatečně chránit. Jindy však pravá duchovní příčina leží ještě hlouběji – v porušení vesmírného řádu, kterého jsme se dopustili v minulém pozemském životě – a v jeho dráze jsme nestačili nebo nechtěli přestupek odčinit!

Že duševní stav silně ovlivňuje průběh každého onemocnění dnes už běžně připouštíme, ale v oficiální terapii se to zatím nijak neodráží. Nemocný je podroben nejsložitějšímu vyšetřování tělesných funkcí, ale o jeho stav duševní se valně nikdo nestará. A jeho stav duchovní zůstává i nadále velkou neznámou. 

(z knihy „Třetí cesta ke zdraví“, Jos. A. Zentrich)

Clemens Cuby, německý dokumentarista a publicista, který se sám vyléčil z ochrnutí způsobeného přerušením míchy, v knize Zázrak v nás říká: „pokud medicína nebere v úvahu, že každý člověk disponuje přirozeným samoléčícím potenciálem, staví tím mezi sebe a své pacienty bariéru a podceňuje jeden z nejvýznamějších faktorů možného uzdravení. Samoléčící schopnost lidského organismu není ani magie, ani zázrak – její podstata tkví ve složitých a jemných procesech, které nazývám koncentrovanou prací s lidským vědomím. Všichni, kdo svůj úraz či nemoc dokázali přijmout jako výzvu, potvrdí, že právě zdravotní potíže vedly k tomu, aby se zastavili a pohlédli na vlastní život z jiné perspektivy. Bez ohledu na výsledek (zda se uzdravíme, či ne) můžeme vlivem nemoci získat novou kvalitu citlivosti pro vlastní duševní prožívání, které umožňuje přehodnotit minulost a budoucnost spatřit novýma očima. A to i dokonce tehdy, znamená-li budoucnost přibližující se konec života. Právě proto bychom každou bolest, nemoc i úraz měli z tohot pohledu vnímat s pokorou a usilovně přemýšlet, proč do našeho života vstoupily.“ Dokud se v mysli pacienta neuvolní jeho chybný program a nebude-li nahrazen lepším, pozitivním, má jen malou naději na zlepšení.

(časopis „Nová regena“, Má autoimunitní pacient naději?, Vejvodová A.)