I když byli homeopatické princípy v léčbě po tisíciletí prakticky pořád využívány, k jejímu systematickému vývoji dochází až od konce 18. století. Za otce homeopatie je označován Samuel Christian Friedrich Hahnemann (1755-1843), i když o ní mluvilo už mnoho jeho předchůdců, dokonce i Paracelsus.

(z knihy „Alternativní medicína: Komplexní prevence a léčba přírodními prostředky“, Jiří Janča)

Hahnemann chápal nemoc jako narušení duchovní životní síly – dynamis, která řídí člověka. Cílem homeopatické léčby je pak duchovní ovlivnění této životní síly, která následně uzdraví hmotné tělo. Podle něj všechny příčiny nemoci mají duchovní povahu.

(z knihy „Homeopatie, clusterová medicína a antroposofická medicína“, Jiří Heřt a kol.)

Dr. Hahnemann vydal v roce 1795 první učebnici homeopatie a od této doby se tato metoda více nebo méně intenzívně provozuje, zejména v německy , francouzky a anglicky mluvících zemích západní Evropě, severní i jižní Americe a Indii. Homeopatie vychází ze zásady „Similia similibum curantur“, což znamená, že „podobné se léčí podobným“. Jinými slovy: že nemoc je léčena stejnými prostředky, jaké ji způsobují. Na tomto principu byly na začátku provozování této metody postaveny zkoušky jednotlivých látek. Tak např. pokud podáváme chinin zdravému člověku, dostane všechny příznaky malárie – tudíž chinin je jednoznačně lék proti malárii. Samozřejmě byly podávány látky silně ředěné, aby nemohla vzniknout žádná vážnější potíž. Tím se metoda také dostala k druhému principu, totiž k neobyčejně velkému ředění takřka všech používaných látek.

Ředění je vlastně základem homeopatických léků. Provádí se podle přesně stanovených pravidel, která jsou dána Homeopatickým lékopisem. Vlastní ředění se provádí destilovanou vodou nebo lihem. Provádí se tak, že na 1 díl základní látky se bere 9 dílů lihu.

Vzniklá tekutina se pak musí 21x silně střepnout; některé literatury ovšem udávají 10x, jiné zase 40x. Tím dostaneme první ředění, které se označuje D1, a znamená tedy ředění 1:10. Takto se pak pokračuje do potřebné síly – potence.

D znamená ředění 1:10. Číslo za D znamená počet ředění nebo také počet nul onoho čísla. Takže D3 znamená ředění 1:1000 – ovšem třikrát po 1:10. Označení D6 znamená 1:1 000 000 – šestkrát 1:10 atd.

Zvláštností homeopatie je několik, ale pro naši obvyklou „logiku“ jsou nejméně přijatelné tyto:

• účinnost většiny léků se stupňuje s každým ředěním, pochopitelně do požadované míry,

• užívá se prakticky minimální dávky s maximálním účinkem,

• užívá se stejné látky pro snížení i pro zvýšení funkce, např. jód v ředění D5 až D7 se bere pro zvýšení funkce štítné žlázy a ředění D9 až D10 pro snížení funkce štítné žlázy.

Utopičnost těchto zákonitostí je pouze zdánlivá. Uvážíme-li, že jedna jediná lidská buňka (z údajných 30 triliónů) je tak složitá, jako celá naše zeměkoule, pak je zřejmě, že dostat do ní nějakou látku není nikterak jednoduché. Lze ji tam totiž dostat jen za určitých podmínek, jakými jsou např. teplota prostředí, konzistence, ale zřejmě také velikost jejich molekul. Jedna tableta Ibuprofenu představuje 100 000 dávek stejně účinných jako původní tableta. Jenomže těch 100 000 dávek bude zcela neškodných, což o Ibuprofenu v originále říci nelze.

(z knihy „Alternativní medicína: Komplexní prevence a léčba přírodními prostředky“, Jiří Janča)

Je tedy těžké říci, co vlastně v homeopatických přípravcích léčí, když chemie to zřejmě není. Snad záření , vibrace původního hmotného výchozích materiálu? Nebo jde o léčení na jiné, ještě vyšší dimenzi?

Homeopatie má ještě řadu dalších zákonů:

• léčit se má individuálně nebo podle konstitučních typů. „Konstituční lék“ je lék, který se získá porovnáním souboru subjektivních příznaků s tzv. „obrazem léku“ zjištěným zkoušením u zdravých osob,

• choroby se nesmějí potlačovat,

• zákon laterality: jiné léky se aplikují na orgán levostranný, jiné na pravostranný,

• dávat se má jen jeden „velký“ lék v jednom čase.

Základními surovinami pro přípravu homeopatik jsou rostliny, minerály a živočichové. Zvláštní skupinu pak tvoří léky vzniklé zpracováním energií, tzv. „imponderabilia“. Příkladem takového léku je např. „sol“, který vznikl několikadenním vystavením misky s vodou a lihem neapolskému slunci a následnou potenciací. Následky úpalu prý po něm rychle mizí a navíc osoby přecitlivělé na slunce tuto citlivost ztrácejí. Stejným způsobem byl vyroben lék v Austrálii přímo pod ozónovou dírou za účelem ochrany vůči škodlivým UV paprskům.

(z knihy „Homeopatie - víc než léčba“, Jiří Čehovský)

Představitelé současné „homeopatické vědy“ berou homeopatii jako prostředek k poznání a pochopení lidského tvora v celé jeho celistvosti. Celou filozofii homeopatické léčby lze vyjádřit takto: Nemoc má duchovní příčinu spočívající v narušení duchovní „životní síly“, která za normálního stavu řídí chod organismu i psychiku každého člověka. Podání homeopatika toto narušení „životní síly" odstraní a umožní ji řídit tělesné, mentální i duchovní zdraví člověka, nastolí harmonii mezi člověkem, přírodou a kosmickými silami. Správně zvolené homeopatikum tak odstraní příčinu všech nemocí a utrpení člověka.

(z knihy „Organon racionální léčby“, Hahnemann S.)